Vážení přátelé,

už jsem byl všude možně, mimo jiné ve dvou komunistických rájích i v radioaktivní zóně, tak si říkám, kam se vypravit teď? Chtělo by to pro změnu někam, kde se domluvím. Překvapivě, takové místo se našlo a sice v Transilvánii.

Pravda, nejedem navštívit známého hraběte, což je možná trošku škoda, ale věřím, že i tak nám přibudou životní zážitky. V maličké oblasti dunajské soutěsky, v hornaté krajině porostlé lesy se totiž nachází český Banát. Tak se říká území, v němž je šest českých vesnic.

Zní to divně, ale ano, tady v Rumunsku jsou opravdu české vesnice. V osmnáctém století potřebovalo Rakousko zalidnit území, které dobilo nad Osmany. Mezi nimi také hraniční oblast Banátu. Do severnějších částí v nížinách se dařilo přesídlovat hlavně Němce, do jižněji položených hor se ale nikomu nechtělo. Kde si neporadily úřady, poradil si podnikatel. I když to trošku trvalo.

Jakýsi Magyarly byl podnikatel se dřevem a žil na počátku 19. století. Podařilo se mu od vlády velice levně najmout obrovské zalesněné plochy, z nichž hodlal těžit dřevo a draze je prodávat. Jelikož tu ale nikdo nežil, potřeboval sem přivést dělníky. Vybral si Čechy a uspořádal, řekli bychom, náborovou akci. Jeho slibům se dalo jen těžko odolat – lidem byly zaručovány slušné výdělky, dříví zdarma a dvě jitra pole, na kterých mohou sami hospodařit. Spousta Čechů se tehdy chytila, hlavně dělníků, dřevařů, truhlářů, tesařů a kovářů, tedy lidí, kteří v té době ve své zemi žili spíše nuzně a tady by se mohli uplatnit. V roce 1823 přijeli (či spíše přišli, cesta prý trvala i několik měsíců, stěhovaly se celé rodiny, včetně dobytka) první čeští osadníci. Byla jim vyměřena půda a mohli začít pracovat. Tu však zjistili, že vysněný život v Banátu nebude tak úplně bez mráčku. Půda, kterou dostali, byla totiž hustě zalesněná, takže si ji příchozí Čechové museli nejdříve odlesnit (dřevo pochopitelně připadlo Magyarlymu) a až pak mohli začít stavět nějaká pořádná obydlí. Uvádí se, že prvních několik roků žili jen v zemljankách, čili dírách vykopaných v zemi, překrytých kmeny pokácených stromů a utěsněných hlínou, mechem, atp.

První dvě skupiny přistěhovalců (celkem 52 rodiny) zde takto založily vesnici Svatá Elizabeta (dnes již neexistuje). Další skupina čítající 28 rodin, jež dorazila v roce 1825, založila dodnes stojící vesnici Svatá Helena. Poznámka na okraj – Magyarly měl dvě dcery, Helenu a Elizabetu.

Tři roky od příchodu prvních Čechů ale Magyarlymu skončila smlouva na pronájem lesů. Kácení se zastavilo, Magyarly zmizel z kraje a přestal se o Čechy zajímat. Začaly se však zajímat vojenské úřady. Ty si všimly, že v nepříliš úrodných krajích, kam jiné národy odmítaly přesídlit, Češi obstojně hospodaří. Využily toho a nabídly jim výhodné podmínky (10 roků osvobození od vojenské služby, 10 let nebudou platit žádné daně, obdrží zdarma obilí k setí, nově příchozí dříví na stavby domků a každá rodina navíc 12 jiter půdy) za to, že v Banátu zůstanou a budou tu vykonávat hraniční stráž (něco jako Chodové na Chodsku). Zároveň zorganizovaly další přesídlení, a tak v českém Banátu vzniklo několik dalších vesnic.

Krásné na tom je, že v těch vesnicích od té doby až do dnes žijí Češi, mluví se tu česky, udržují se zvyky i způsob života tak, jak to i u nás fungovalo někdy před dvěma sty lety. Samozřejmě i do této trochu pozapomenuté oblasti postupně pronikají technické vymoženosti, ale i tak naši krajané lpí na svých zvycích a svébytnosti, nikdy příliš nedocházelo k mísení s Rumuny, takže se česká komunita ani po letech neasimilovala.

To nám dnes dává možnost nahlédnout do vlastní historie. Pojďme na to!