1. den – 27.8. – kemp na říčce Bei

Tři chlapci si přímo v českém Banátu zřídili cestovku „Dovolená v Banátu“, opravili starou usedlost a zřídili tam hospodu a malý penzionek. Sem vozí turisty a provádějí je po okolí. Této možnosti využilo gymnázium Kutná Hora a my – nás je pět dospělých, – kteří se k jejich výpravě přidali. To hlavně z toho důvodu, že „Dovolená v Banátu“ neměla vypsané jiné termíny a nám se tenhle docela hodil. Nechtěli jsme jet po vlastní ose, protože místní průvodci mají pro studentíky připravený program, vědí, kudy je protáhnout, kde přespat, … a to všechno se nám nechtělo vymýšlet.

Nuže tedy vyrazili jsme z Kutné Hory autobusem a s několika zastávkami po asi třinácti hodinách jízdy dorazili do rumunské vesničky Sasca Română. Tam jsme se potkali se svým průvodcem Honzou Dubnem, který si přál, abychom mu říkali Honzo. Takže mu studentíci okamžitě začali říkat Dubínek. Už cesta do Sasca Română dávala tušit, že tohle je opravdu kraj světa – silnice sem sice vede, ale na mnoha místech se ani o silnici mluvit nedá, vozovka je vytlučená, místy zcela chybí. Taková kvalita cest patří k lokálnímu koloritu, kterého se brzy nabažíme dosyta. Sama vesnička je maličkatá, rozkládá se všeho všudy na jedné „hlavní“ ulici, kolem které stojí stavení a sem tam vyčuhuje ulička vedlejší. Prostě vesnice jak má být. Kolem jsou pole usedlíků, koně, krávy, slepičky, romantika.

Ještě to ale není naše vesnice – ta česká! Česky tu nerozumí nikdo, takže na naše „Dobrý den“ se místní tvářili asi jako na „早上好“. Kolem deváté hodiny tedy vyrážíme na náš první pochod do kempu u pstruží sádky na říčce Bei. Díky zázemí cestovky pochodujeme nalehko jen s batůžkem – krosny, spacáky a všechno, co s sebou nepotřebujeme, nám na místo určení odveze dodávka.

Do kempu je to zhruba osm kilometrů a dorážíme sem kolem poledne. Pro všechny je to docela náročné, protože krajina je tu, řekl bych, až extrémně kopcovitá. V zásadě se buď plazíte do velice strmého kopce nebo z něj slézáte. Roviny je tu pomálu.

No ale nevadí, v programu psali, že tuhle avantýru „… zvládne každý“, takže musíme i my. Jdeme podél řeky Nery, což je opravdu nádherné prostředí. O náročnosti cesty se rozpovídám zítra, pro teď stačí informace, že se šlo doslova cestou necestou. Je tu dosti skalnatý terén, skály samozřejmě zasahují až k řece, takže cesta je mnohdy vykutána přímo do nich, jsou tu tunely, kudy se člověk musí protáhnout. No a při tom může pozorovat lesy protkané skalami na druhé straně a meandry nepříliš hluboké řeky s jejími peřejemi. Opravdu nádhera! Vzhledem k náročnosti terénu a vpravdě sportovnímu tempu, které průvodce Honza nasadil, jsme se sice příliš kochat nemohli, což je veliká škoda, ale i tak jsme se snažili tu krásu pojmout.

Plížením plazením jsme došli až k rozcestníku, odkud je to asi čtyři a půl kilometru podél říčky Bei do kempu, kde přečkáme noc. I když tam vede jen vyježděná lesní cesta, přesto jsme se neustále museli vyhýbat autům. Rumuni, jak se zdá, jezdí kempovat automobily – přijedou, vybalí stany, vybavení, grily, uklohní něco dobrého, otevřou pivko, sednou si a vegetí. Ráno zas všechno sbalí (mimo odpadky, samozřejmě), naskáčí do auta a jedou o kemp dál. My motorizovaní nejsme, takže před nimi musíme uskakovat. Po cestě alespoň můžeme seběhnout k nevelkému vodopádu Cascada Văioaga, kam se oni s autem nedostanou.

Kemp nebyl moc velký, ale ani vyloženě malinký. Bohužel tu veškeré sociální zařízení představovaly tři kadibudky a řeka, která sloužila coby vana na koupání. Oboje byl svým způsobem zážitek k nezapomenutí. Kadibudka z důvodu zřejmého (představte si, že se v ní před vámi vystřídalo nějakých třicet lidí, kteří všichni byli natolik zoufalí, že tam prostě museli …), řeka pak hlavně proto, že byla velice studená. Večerní očista se tak stala otázkou osobní cti a schopnosti přijímat ty největší výzvy.

Při stavění stanů bylo vidět, kdo je zasloužilý zálesák a kdo si staví příbytek poprvé. Nakonec jsme to ale všichni zvládli. Kdo „chtěl“, navštívil kadiboudu, a před večeří jsme ještě vyrazili na obhlídku blízkého vodopádu Cascada Beușnița kolem jezírka Lacul Ochiul Beului. Zase tak blízko to nebylo (no, tři kilometry), ale pořád se pohybujeme v krásné přírodě a u vodopádu jsme si mohli natočit čistou vodu, která již některým z nás docházela. Jsme v přírodě, tak musíme využívat přírodní zdroje. Doufáme, že se to neprojeví na návštěvnosti kadibudek.

Večeře byla domluvená v občerstvení u kempu a servírován byl pstruh z vedlejší sádky. A byl moc dobrý! Dvě slečny z řad studentíků jsou vegetariánky (nebo veganky? už nevím), takže ty rybku odmítly a byly o hladu. Asi pojedly něco děsně zdravého z vlastních zásob. Než jsme ulehli k spánku, nechali jsme sušit mokrá trička a ručníky rozprostřené na stanu – do rána budou krásně suché, jsme pyšní, jak jsme to vymysleli. Před spaním jsme si ale ještě sedli s průvodcem Honzou, jeho kolegou Tibim a pivkem v ruce na kus řeči. Tibi, celým jménem Tiberiu Iosif Pospíšil, je původem z Banátu, konkrétně z vesnice Eibenthal, a spolu s Honzou a ještě jedním kamarádem tam vedou hospodu U Medvěda, přilehlý penzionek a tuhle cestovku. Po celou dobu našeho putování funguje jako pojízdné zázemí – dodávkou nám vozí z místa na místo stany a krosny a hlavně soudky s pivem. Zavčasu je dá chladit do řeky, aby až my přilezeme, byl mok poživatelný a příjemný. Sice je pravda, že provizorní „pípou“ trvá natočit plný kelímek asi čtvrt hodiny, ale nemůžeme si stěžovat. I tak je to zázrak, že si na takovém místě můžeme po celodenní dřině sednout na jedno.

Dnešní trasa:

Jelikož čeština používaná v Banátu se už po dvě staletí vyvíjí jinak než ta, kterou používáme v Česku, některé pojmy jsou prostě jiné. Pojďme se během těch osmi dnů našeho výletu naučit alespoň několik českých slovíček.

Slovo první: kort = stan