Když jsme se včera Honzy ptali, jestli bude takhle náročná cesta každý den, ujistil nás, že včerejškem to skončilo. Teď už budeme chodit po polňačkách, takže pohoda. Snad prý jen dnes ráno ten kousek než vyběhneme do Rovenska. To nezní zle. Hlavně se taková vyhlídka líbila těm nikoli nemnohým, kteří si za minulé dva dny vypěstovali solidní puchýře na nohou. S těmi pak někteří z naší tlupy bojovali prakticky až do posledního dne, respektive ještě nějaký čas po návratu domů. Prostě nejsme zvyklí takhle mašírovat. Sbalili jsme tedy stany, snědli snídani, již nám kluci připravili (veka, marmelády, slaný sýr, salám, nějaká ta zelenina a ovocný čaj – takový milý piknik) a vyrazili na cestu.

Ten „kousek“ do Rovenska ve skutečnosti znamenal osm kilometrů do kopce a „vyběhnout“ znamenalo vyhýbat se cestě a razit si to pár metrů vedle houštinami, ostružiním, proplétat se spadanými větvemi a co chvíli uklouznout v prudkém svahu. Při tom všem zdolat asi šest set výškových metrů. Než jsme došli, byli jsme všichni hotoví, s podrápanýma nohama a nechápali jsme, proč jsme nemohli jít po té široké polní cestě, na kterou jsme z naší stezky chvílemi i viděli. Podle Honzy byla prý kus dál neschůdná, ale místní se nad tím podivovali, že prý to vůbec není pravda. Tak asi abychom si to pochodování řádně užili. Když jsme tedy konečně dorazili do Rovenska, naší první skutečné české vesnice v Banátu, popadali jsme jak hrušky na návsi a byli vděční za odpočinek. Místní krámek byl naštěstí otevřený, tak jsme konečně mohli dokoupit zásoby vody a jídla.

Rovensko je nejvýše položená česká vesnice v Banátu. Už od roku 1827 ční na jednom z hřebenů ve výšce 750 m.n.m. Jelikož je v nejvyšší nadmořské výšce, okolní pole jsou také nejméně úrodná a život je tu asi nejtěžší. Zatímco před sto lety tu žilo skoro šest set obyvatel, dnes už je to jen něco přes padesát. Nejvíce se tu ale zachoval jak český jazyk, tak i různé zvyky, většinou spojené s náboženskými tradicemi. To vše díky značné odlehlosti a izolovanosti.

V Rovensku, konkrétně na té návsi, jsme strávili asi půl hodiny. Ještě nás dnes ale čeká přechod do nejbližší sousední vesnice, totiž dalších patnáct kilometrů do Gerníku. Takže chtě nechtě musíme zase vyrazit. Je pravda, že teď už je cesta lepší, jdeme většinou po polních či lesních cestách, které jsou sjízdné i pro povozy s koňmi či traktory. Pochopitelně už ani tolik nejdeme do kopce, naopak do Gerníku sestoupáme 400 výškových metrů, ovšem ani chůze z prudkého kopce není žádná výhra. Oproti předchozím dvěma dnům, kdy jsme se potulovali kolem řeky Nery, jsme teď naopak na horských (tak jo, na kopcovitých) hřebenech, takže si užíváme zase trochu jiných výhledů. Má to tu, věru, něco do sebe.

Do Gerníku jsme dorazili kolem půl sedmé večer a hned zasedli v hospodě. Jelikož pivo Temešvár (Timișoreana) se moc nedá pít, vzali jsme za vděk točenou malinovkou. Po těch útrapách a v tom vedru to pro nás byl nápoj králů! V hospodě nás Honza nechal spočinout snad půl hodinky a pak jsme se vydali na posledních pár metrů až do č.p. 18, kde jsme byli ubytováni u rodiny Kuskových. Tedy u nich na zahradě. Ta je vpravdě rozlehlá, těch našich pár stanů se tam bez problému vešlo. Škoda jen, že zahrada ctí rysy banátské krajiny a je tedy na prudké stráni. Všechny trošku rovné plochy zabrali ti, kteří od Tibiho z dodávky ukořistili své stany jako první. Ostatní se celou noc kutáleli dolů.

O večeři se tentokrát postarala paní domácí, takže se stoly prohýbaly. Nevadilo, že pro přebytek strávníků jsme ji museli absolvovat po skupinách na dvě etapy. Horší to bylo se sprchou. Ta je k dispozici právě jedna a špinavců je nás tu na třicet. Takže pěkně do fronty a nepředbíhat! Já osobně jsem před domem čekal asi dvě hodiny a očištěný vylezl kolem desáté večer. Mimochodem toaleta byla k dispozici formou suchého záchodu, protože ta v koupelně prý nevydržela nápor tolika uživatelů.

Když už jsme v koupelně, dovolím si zvěčnit pár postřehů o bydlení našich krajanů. Paní Kusková i její rodina jsou normální obyčejní lidé, žádní poustevníci daleko za civilizací někde v horské jeskyni. Mají dům, hospodářství, žijí ve vesnici obklopeni lidmi. Nicméně úroveň obydlí mě přesto trochu zaskočila. Tři generace (babička, rodiče a dva kluci jak buci) bydlí všeho všudy ve 2 + 1. Je jasné, že ne každý má svou vlastní ložnici, ba ani vlastní postel. Jedna je sice i v kuchyni, ale ani tak to nevychází. Pokojíčky jsou vybavené asi tak, jako by je vybavily naše prababičky – plné deček, obrázků svatých, figurek, starého nábytku. Přišly mi celkem temné, protože vesnické domy mívají přeci jen menší okna než naše paneláky. Na veškerém vybavení je znát, že už slouží nějaký ten pátek, a na nové buď není nebo prostě není potřeba je měnit. To pak platí i o té koupelně. Teplou vodu získávají zatopením v kamnech, ve vaně se snad ráchal ještě Franz Josef, celá místnost mi připomněla umývárny někde v kempu u vody. No, pro nás tohle vlastně takový kemp je, že? Jediné, co tu působilo nepatřičně, byla pračka. Sice také ne úplně nablýskaná novotou, ale přeci kus moderního vybavení uprostřed středověku. Našinec by si skoro až řekl, jak tu takhle můžou žít, proč se nesnaží si to tu zvelebit, zmodernizovat, … Jenže proč? Tihle lidé celý den tráví na poli nebo jinou prací a poslední, na co večer žehrají, je stará vana. Výzdoba pokojů, třebas pro nás poněkud nevkusná, se jim líbí, jsou totiž zvyklí, že takhle to má vypadat. Když se to tak vezme kolem a kolem, žijí si své životy v jejich prostředí stejně jako my si ty své žijeme v prostředí našem. Kdyby se přestěhovali do Česka, byli by rázem v jiném světě. Stejně jako teď my, když nahlížíme k nim.

Usoudili jsme, že budeme spokojení, až navštívíme zdejší hospodu. Už jsme ji jednou poctili, takže víme, že pivo za moc nestojí, ale už jen pro ten pocit si sednout a pokecat mezi skutečnými zdmi! Je nás tu jen několik (nás pět, několik studentíků a pár místních strýců) a hospoda je plná. Na takové návaly tu nejsou zařízení. Ještě že je tu ještě malý sál, kde Honza s Tibim hrají pingpong a pár dalších duší se tam k nim vešlo.

Pěkně jsme všechno probrali, dopili malinovku a jdeme na kutě. Naštěstí všichni patříme mezi ty šťastlivce, kteří se roztahují na rovnějších úsecích zahrady, takže se snad v noci udržíme na místě.

Dnešní trasa: https://mapy.cz/s/18tmh

A dnešní slovíčko: kurent = elektřina