5. den – 31.8. – Soutěska Dunaje

Tak a už je ráno. První noc v Eibenthalu za námi, v jídelně kousek od hospody máme připravenu snídani, čili zase žranice největší. Všichni si s sebou zabalíme ještě výslužku na oběd a jdeme. Dnešek nebude (údajně) tak náročný jako dosavadní dny, už proto, že je na programu spíše několik menších výletů než jeden celodenní pochod. Naskáčeme tedy do autobusu a ten nás zase tou zrádnou cestou odveze z Eibenthalu do necelých dvacet kilometrů vzdálené vesnice Dubova. Tam začíná naše pouť k jeskyni Ponicova. Cesta je to zpočátku příjemná, ale čím dál víc začíná vypadat jako vyschlé koryto horské bystřiny. Je to vlastně takový pás velikých kamenů, po kterých musíme skákat z jednoho na druhý, abychom se dostali dál. Na dvou místech jsou dokonce žebříky, protože seskočit asi tři metry dolů se nikomu nechce. Takhle jsme se k jeskyni drápali necelý kilometr. Další půl kilometr se pak jde samotnou jeskyní.

Ta je největší a nejvýznamnější jeskyní v dunajské soutěsce. Má dva hlavní vstupy – jeden, kterým jsme vstoupili i my, a druhý ústí přímo do Dunaje. K obdivování nabízí spoustu krápníkových útvarů, za většinou těch opravdu zajímavých je ale potřeba se trošku odklonit od nejkratší cesty vchod-východ. Někteří z nás se do toho pustili a musím říct, že to za to stálo. I když výstup (a tím méně pozdější sestup) do vyšších „pater“ jeskynních prostor nebyl zrovna bezpečný, protože tu opět zcela chybí jakékoliv zpevnění cest či osvětlení a vlhké kameny pochopitelně kloužou. Nicméně jsme se dostali do míst, kde prý byly objeveny kosti medvědů a dokonce prehistorické kusy keramiky. Jinak to tu vypadá spíš jako takový kamenný hangár, na žebříčku jeskynní krásy spíše lehký podprůměr. Jeskyně je částečně zatopená, poněvadž jí protéká potok Ponicova, který v druhém vstupu ústí do Dunaje. Dočetl jsem se, že není vyloženě určena pro turisty, je to speleologická rezervace. Nicméně s patřičným vybavením, osvětlením a autorizovaným průvodcem ji lze navštívit. To nás ale nemůže zastavit! Někteří z nás šli dokonce v žabkách. Dvakrát jsme se tu i brodili po kolena ve vodě a jen zázrakem se nikdo nesklouznul a neutopil foťák, peníze, svačinu, … sebe.

Někteří odvážnější a rychlejší studentíci si i vyzkoušeli zdejší atrakci – můžete se v jeskyni ponořit do vody a vyplavat až do Dunaje. My jsme to vynechali a to zejména proto, že když jsme se konečně doplahočili na konec, tak už se nastupovalo do lodiček. Mohli jste se dostat do pomalé lodičky, která s vámi za skoro půl hodiny projela šestikilometrový kus Dunaje a vy jste si mohli jeho břehy pěkně v klidu prohlédnout. Já jsem vychytal druhou možnost – sice jsme taky nasedli do pomalé lodičky, ale ta nás dovezla jen doprostřed řeky. Tam jsme přímo na hladině přelezli do jiné loďky, která s námi vyrazila dál. Byla to ale jedna z těch lodí, které rozrážejí hladinu rychlostí blesku a za sebe odhazují oblouk vody vysoký dva metry. Na prohlédnutí břehů to stačilo, ale užili jsme si i jízdu a bylo to super. Zkoušel jsem v té rychlosti máchat ruku v Dunaji.

Na konci naší projížďky po řece se před námi vyloupla největší socha v Rumunsku (a údajně v celé Evropě). Je to socha vytesaná přímo do skály, měří 43×31 metrů a znázorňuje tvář Decebala, posledního Dáckého krále, který svou zemi (Dácie – zhruba dnešní Rumunsko) v prvním století našeho letopočtu bránil před ovládnutím Římany. Svou vlast bránil dlouhých dvacet let a než by se nakonec nechal zajmout, raději si vlastní dýkou probodl hrdlo. V duších Rumunů se stal ztělesněním národního hrdiny v průběhu romantismu devatenáctého století, neboť parádně zapadá do představ o patriotovi do posledního dechu bránícím svou otčinu před cizí nadvládou. Socha sama tu však není dlouho. Roku 1994 ji nechal vytvořit rumunský obchodník a spisovatel Iosif Constantin Drăgan a dvanácti sochařům práce trvaly celých deset let. Zajímavostí je, že socha je umístěna naproti (přes řeku, kde už je Srbsko) místu, kde kdysi stával Trajánův most, a tedy místu, které je připomínkou nadvlády Římanů nad obyvateli Dácie. Drăgan si prý přál přesvědčit Srby, aby na tomto místě zbudovali podobnou sochu římského císaře Trajána, který by přes Dunaj pomyslně stanul tváří v tvář Decebalovi. Dnes je socha turistickou destinací nejen pro cizí turisty, kterým, popravdě, Decebalova historie zase tolik neřekne, ale hlavně pro samotné Rumuny.

No.. tolik historické okénko. Když jsme se vynadívali na sochu krále, zakotvili jsme u břehu a museli jsme počkat na ostatní loďky. Ty byly daleko za námi, tak jsme měli spoustu času si prohlédnout protější břeh a pojíst něco svačiny. Po asi čtvrt hodince dopluli i ostatní účastníci zájezdu a mohli jsme zase naskákat do autobusu a vyrazit vstříc další atrakci. Projeli jsme městečko Dubova a čekal nás krpál nahoru na skály, které obklopují Dunaj. Převýšení je to zhruba třicet metrů, takže docela strmá cesta. Vzpomněli jsme na několik minulých dnů a ocenili, že dnes takto nemusíme šlapat pořád. Vyhlídka byla ale vážně moc pěkná. Prohlédli jsme si Dunaj, místa, kudy jsme před chvílí jeli na lodičkách, protější srbský břeh z různých úhlů a strávili tu asi hodinu.

Sluší se dodat, že celá oblast, kde jsme se dnes pohybovali, je součástí národního parku Železná vrata.

V Eibenthalu jsme měli zase připravenou večeři a jak už jsem říkal, na jídle se tady nešetří. Seděli jsme u toho bůh ví jak dlouho a nemohli se přestat cpát. Tak to bylo dobré! Místo pohádky před spaním jsme si zahráli karty U Medvěda a dobrou noc!

Dnešní trasa:

Slovíčko: cuk = vlak