Dnes musíme znovu balit stany, protože poslední noc strávíme na vyhlídce Známana. Nicméně žádný stres, vyhlídka je nedaleko, takže se vyráží až odpoledne. Ráno tedy věnujeme poflakování. Začíná se na nás projevovat celková únava, někteří prožívají různé nezdravé stavy, takže na akční pobíhání sem a tam nemáme náladu. Vesnici jsme si prohlédli už včera, dnešek může patřit relaxu. Těšíme se ale na oběd, protože jsme si domluvili, že nám uvaří paní domácí o několik domků dále. Dorazili jsme na dvanáctou, jak domluveno, a vše už pro nás bylo připraveno. Obsluhy se zúčastnila celá rodina, pán domu doléval slivovičku (výbornou!) a udržoval konverzaci, jeho paní vařila a dcerka nosila na stůl. To je servis, panečku! Jestliže polévka i druhé jídlo byly výborné (bohužel žádné místní speciality, ale to neva), tak zákusek byl přímo boží! Paní nám totiž přinesla celou mísu smažených vdolečků s tím, že si je máme dozdobit, čím chceme. Museli jsme ochutnat samozřejmě její marmelády, ale skvělá byla hlavně domácí čokoláda. Jemná, nepřeslazená, mniam. Slupl jsem jich, co se vešlo.

Když jsme se tak dobře najedli, usoudili jsme, že je čas vyrazit. Vlastně už dopoledne jsme se domluvili, že vyrazíme dřív než ostatní. Obvykle se držíme spíše na chvostu, tak jsme si říkali, že vyjdeme-li dřív, mohli by nás ostatní dojít někde v půlce nebo snad až přímo u cíle. Oběd nám ovšem zabral déle, než jsme čekali, takže jsme nakonec vyrazili jen asi o půl hodiny dřív. Před každou zatáčkou jsme se ohlíželi, jestli už nám někdo dýchá na záda, ale ono pořád nic. A bylo to asi osm kilometrů do kopce (jak jinak), takže jsme nešli nijak závratnou rychlostí. Jaké bylo naše překvapení, když jsme nejen jako první dorazili na místo určení, ale dokonce jsme hodnou chvíli čekali, než se ostatní vůbec objeví. Tak až skoro poslední den se to konečně ukázalo – jsme borci! Alespoň jsme si v klidu nachytali nějaký ten bronz.

Vyhlídka Známana je ve výšce 808 m.n.m a výhled je tu skutečně pěkný. Kopečky blízké, kopečky vzdálené, oděné do všech odstínů zeleně… Ty vzdálenější už ovšem patří Srbsku. Je tu malá chajda, spíš taková kůlnička na dříví a hlavně příjezdová cesta. Když jsme přišli, tak už tu kmitali dva lidé z vesnice, kteří dostali na starost naše žaludky. Rozbili jsme tu tedy stany a už už pomalu začínalo vonět maso z grilu.

Po večeři následoval ohýnek, kolem kterého se všichni sesedli a studentíci se pokoušeli zpívat. Bohužel nebyla kytara, ale někde vyhrabali balalajku, tak zkoušeli brnkat na ni. Pro naše průvodce nic není problém, a tak za nějakou dobu přijel Tibi a přivezl úplně novou kytaru. Bohužel, ani ta nešla použít. Nové struny si prý musejí nějak sednout nebo co, takže se nedá jen tak naladit. Čili dneska bez hudby. Mladíci naštěstí znají spoustu písniček a nějaké známe taky, tak si můžeme prozpěvovat pod vousy. S pivkem v ruce a písní na rtech je to důstojné rozloučení. Postupně jsme se vytráceli do stanů a kroutili hlavami nad celkem vysokým počtem studentíků, kteří se rozhodli zrovna tady na největrnějším bodě celé expedice za každou cenu přespat pod širákem. Ani si nestavěli stany. Tak tedy dobrou noc! Naši poslední v Banátu.

Trasa: https://mapy.cz/s/1iKAp

Slovíčko na dnešek: korekt = správně