A máme tu ráno. Přiznejme si, že se už těšíme domů, takže stany nebalíme tak pečlivě jako jindy („… na to se vykašli, prostě to tam nacpi!“) a docela se i těšíme na dnešní procházku. Od včera víme, že to není daleko a navíc spíše z kopce než do něj. To už v klídku zvládneme. Posnídali jsme, rozloučili se s vyhlídkou a vyrazili. Nejdeme ale stejnou cestou jako včera. Honza rozhodl, že si trošku zajdeme, ale zato poznáme ještě jedno místo, kde jsme nebyli, které nicméně navštívila asi většina lidí, kteří sem kdy přijeli: Nové Doly. Je to malinká vesnička kousek od Eibenthalu, která je významná tím, že právě tady se odehrává každoroční hudební festival. Teď, když se tu nic neděje, je to taková ospalá díra, ale nedovedu si představit, že se sem nahrne tisíc lidí, několik pódií, stánky, stany a co já vím co ještě. Pro místní to musí být docela výzva. Nicméně kolikrát si tu za těch pár dnů vydělají na celý zbytek roku, takže se v nich probouzí podnikatelský duch. Možná není ani divu, že když dva týdny po skončení festivalu dorazí třicetičlenná banda, že se o nás nikterak nervou. Už nás prostě letos mají až po krk.

Z Nových Dolů už jsou to jen tři kilometry do Eibenthalu, kde naše pouť končí. Nejen ta dnešní, ale celá banátská expedice. Odpoledne už jen využijeme toho, že studentíci si pro místní děti připravili nějaký kulturní program či co a jdou jim ho předvést do místní školy, a zabíráme si sprchu pro sebe. Poslední pivo u Medvěda, poslední pohled na tu krásnou přírodu a nasedáme do autobusu vstříc nekonečné cestě zpátky do Česka.

Trasa dnešního dne: https://mapy.cz/s/1iKEm

Dovolená v Banátu byla zase jedním zajímavým počinem. Některé věci se nevydařily, ba se až cítím trošku zklamaný. Především jsem rozčarovaný z toho, jak se český Banát prezentuje tady v Česku a jaká je potom realita. Dojem, který jsme před cestou nabyli, byl o tom, že kdesi ve vzdáleném Rumunsku je téměř skanzen několika vesniček, lidé tu žijí tak jako v zemích českých před dvěma sty lety a rumunskému vlivu se úzkostlivě vyhýbají. Bohužel odsud odcházejí mladí lidé, ne však proto, že by se jim tu nelíbilo, ale proto, že je tvrdá práce na poli neuživí a jiná práce tu není. Je proto třeba, aby se rozjel turismus, protože péče o návštěvníky dává místním nový zdroj příjmů, který jim umožní tady zůstat a žít své životy tak, jak je žijí odnepaměti. Ovšem realita je z mého pohledu taková, že kdesi ve vzdáleném Rumunsku je několik vesnic. Ty vesnice jsou stejné jako jakákoliv jiná rumunská vesnice v této oblasti, ano z našeho pohledu jsou zaostalé, lidé ořou koňmi na svých malých políčkách, ale to je obraz jakékoliv místní vesnice, české nebo rumunské. Nejpodstatnější rozdíl je v tom, že se tu domluvíte česky. Starší lidé česky umí bez problému, mladší, řekněme třicátníci, už s češtinou trošku zápasí a mezi sebou se někteří baví rumunsky, protože je to pro ně jednodušší. No a děti sice česky také umějí, ale používají ji prý hlavně doma („… to by mi naši dali, kdybych doma mluvil rumunsky!“). Mimo domov opět zlobí v rumunštině.

Na frak ale dostává především pohádka o tom, jak tu všichni moc chtějí zůstat. Zase to platí spíš o těch starších, kteří už si váží svého jistého a nemají chuť vydávat se do světa. Ostatní si moc dobře uvědomují, že oni tu dřou od slunka do slunka na poli a mají z toho tak tak nějaké živobytí, zatímco jiní si oddělají svých osm hodin a mají pro sebe večery, víkendy, dovolené, mají dostupné služby, obchody, můžou cestovat, atd. atd. I náš průvodce Honza nám bez obalu přiznal, že valná část místních tu už prostě nechce být. Kdo může, tak pomýšlí na změnu. Ne všichni ale odjíždějí do Česka. I když tam mají tu výhodu, že umějí jazyk, spousta jich přesídlila do Itálie, Německa a dalších zemí. Ti, co zůstávají, žijí stejně jako jejich rumunští sousedi a nějaké české specialitky si asi drží sporadicky ve zvycích, např. v tom, jak slaví Vánoce, jak se slaví svatby, jaké svátky se tu drží, a tak podobně. K ničemu takovému jsme se tu ovšem nenachomýtli, takže nemůžeme soudit.

Tolik k mému částečnému zklamání. Na druhou stranu jsem rád, že jsem tu ty české vesničky viděl, dokud tu vůbec jsou. Kromě nich je tu opravdu nádherná příroda, kterou stojí za to vidět, ať se při tom potkáte s krajany nebo ne. Taky jsem si, ač trochu neplánovaně, dokázal, že dovedu ušlapat sto kilometrů za týden, takže to se mnou ještě není tak zlé. Vzhledem k mizivé schůdnosti cest, kterými jsme zejména v prvních dnech chodili, musím říct, že jsem na sebe hrdý. Rovněž pro mě bylo zážitkem přespávání ve stanech. Nejsem žádný tramp, a tak spaní pod stany znám jen tak jednou za pár roků na jednu či dvě noci, k tomu ve vybaveném českém kempu, kde máte pod nosem všechno od záchodů a sprch po obchod. Tady jsme byli několik dnů nejen bez obchodu, ale i bez těch sprch a záchodů. Dlužno říct, že už jsem se na konci těšil na normální postel v normálním bytě, který ráno nebudu muset zase zbourat. Každopádně nezapomenutelné.

Nemenším přínosem celé expedice bylo jistě také to, že jsme alespoň z autobusu mohli vidět Rumunsko. Když se to u nás tak řekne, že Rumunsko je zaostalé, tak si pod tím každý představí bůh ví co. Já jsem si říkal, že zase o tolik zaostalejší být nemůžou, vždyť je to člen Evropské unie, tamní lidé normálně cestují, mají demokracii, ano, pohnutou minulost, ale tu my máme také. Na místě jsem ale viděl zanedbaná města a vesnice, kterými jsme projížděli, elektrifikaci asijského typu (svazek drátů natažený mezi kůly, které lemují ulice), všude takovou tu šeď prozrazující, že je to místo, o které se nikdo nijak zvlášť nestará. V některých ohledech mi přišly příjemnější vesničky i města na Ukrajině. Tady jsou takové neutěšené.
Co říci závěrem? Tenhle výlet byl hodně zážitkový, navštívili jsme další místo, které druhé takové na Zemi není, a které tu už asi dlouho nebude. Nebylo všechno úplně bezvadné a sluníčkové, ale to mi nezabrání na výlet do Banátu nakonec vzpomínat v dobrém.

A ještě jsem zapomněl na poslední důležité slovíčko: cujka = slivovice