Spánek ve stanu je zážitek sám o sobě. Já mám tu výhodu, že jsem sám ve stanu pro dva – tedy třetinu okupuji já, zbytek si zabrala krosna a všechny věci, co s sebou tahám. Také jsem začal litovat, že jsem si vzal svůj stařičký spacák. On je, pravda, velice skladný, bez problému se vejde do kapsy krosny, zatímco kolegům, kteří se vláčí s typickými tlustými válci hutných spacích pytlů do tuhých mrazů, se můžu klidně vysmívat. Ve dne. V noci se ovšem karta obrací, můj útlý spacáček skutečně mnoho tepla neudrží, takže jsem trošku klepal kosu. Nic naplat, musím předefinovat pojem pyžamo – pro následující týden to bude znamenat ponožky, dlouhé kalhoty, dvě trička, mikinu a když bude nejhůř, tak ještě bundu. Pěkně se zachumlat a problém je vyřešen. Za chyby se platí!

Další chybou, jak se ukázalo, byl náš inteligentní pokus o sušení věcí přes noc. Zapomněli jsme na takovou drobnost jako je rosa – všechno, co jsme včera nechali sušit na stanu, bylo ráno totálně mokré. Balíme tedy mokré hadry, spacáky, stany a jdeme na snídani. Ta je opět v přilehlém občerstvení a dnes pro nás mají volská oka a párky. Slečny veganky se šly napást…

Teď už ale na cestu! Ta dnešní začíná návratem k rozcestníku, přes který jsme šli už včera. Odsud pak pokračujeme dál po červené podél řeky Nery. Mimochodem turistické značky ve zdejším okolí vyrobili dobrovolníci z řad klubu českých turistů. Normálně si člověk nedovede představit ty první ochotníky, kteří budoucí turistickou cestou jdou, kteří ji upravují pro ostatní, prosekávají houštiny a tak dále. Tady se jako oni sám cítí. Cesty rozhodně upravené nevypadají, houštiny si prošlapávají samotní turisté (jak je výhodné táhnout se skoro poslední!).

Jak jsem už psal, řeka Nera a její okolí skýtají krásné výhledy. Je to velmi fotogenická oblast, kde vysoké zalesněné kopce prorostlé skalami padají do hučící řeky, jež se kolem nich klikatí a sem tam z ní čouhají omleté smáčené kameny. Lépe to popsat neumím, nechť se laskavý čtenář jede přesvědčit sám. Každopádně nám bylo docela líto, že jsme museli držet tempo a na kochání nezbývalo mnoho času.

Také jsem zmínil, že jsme v hornaté oblasti, kde skoro nejsou roviny a kopce na sebe rozhodně mohou být hrdé. Občas trochu hledáme cestu, to když není úplně zřejmé, kudy si ji proklestili ti před námi. Nejlepší je ale překonávat úseky, kde skála sahá až do vody. V podstatě se dá říct, že v takových místech je do ní cesta vykutána a tvoří v ní jakýsi zářez. Ten je v ideálním případě hluboký asi metr a půl a vysoký přes dva metry, takže v něm může pohodlně pochodovat kdokoliv (odhlédněme teď od toho, že „podlaha“ takových zářezů se skládá z ostrých vystupujících kamenů a každý krok bez potřebné obezřetnosti hrozí být potrestán zvrtnutým kotníkem či ještě lépe pádem do řeky). To je ideální případ. Kromě toho se tu vyskytují úseky řešené tunely ve skále, přičemž ty bývají nižší, užší a některé jsou dost dlouhé, aby v nich byla tma, a bez baterky jde o dost riskantní cestu (odhlédněme od téhož, co před chvílí). Na dalších úsecích je zářez poněkud mělčí, často jen pár centimetrů. Tam, kde je to třeba, bývají v úrovni rukou připevněné řetězy, aby se cestovatelé měli čeho držet. Nicméně jsou tu pak ještě nejzajímavější úseky, kde zářez chybí takřka úplně a kolikrát tu není ani ten řetěz. To pak balancujete špičkou jedné nohy na vystupujícím kamínku, rukama se držíte skály a přemýšlíte, jak překonáte ty dva metry před vámi, kde není žádná cesta, kde se není čeho chytit a kde špatný krok znamená jistou pouť pět metrů dolů do řeky.

Je až s podivem, že přes strach a remcání se nám všem podařilo tyto nástrahy překonat a tuto, připomínám, značenou turistickou stezku projít až do konce. Dodám už jen drobný detail, že tuto stezku údajně před dávnými časy vybudovali římští kolonizátoři. Jedním z lákadel po cestě bylo Čertovo jezero (Lacul Dracului). Musím přiznat, že v době, kdy jsme k němu dorazili, jsem byl už tak hotový, že mě nějaké blbé jezero bylo ukradené a byl jsem rád, že si na chvíli můžu sednout a vydýchat se. Ani mi nepřišlo nějak extra hezké. Ve skále je propadlina, která je zatopená namodralou vodou. To by ještě bylo pěkné, ale když je jezero obklopeno vysokým srázem, který na ně vrhá stín, a stromy, které do něj vrhají suché listí, tak to opravdu na efektu nepřidá.

Nicméně Čertovo jezero bylo pro naše putování významným milníkem. Odsud už jsme totiž jen museli přebrodit řeku a utrpení se značně zmírnilo. Ne tedy hned, ještě kousek proplétání se lesem, jeden dřevěný žebřík asi pět metrů ze skály, ale pak už jen po polních cestách. Žádné krpály nahoru a dolů, žádné skákání z kamene na kámen, žádné prodírání se lesem. Místo toho cestička obklopená poli a loukami, občas přilehlé stavení se zahrádkou, romantika a nádhera. I když jsme pořád šli rychle, bylo už možné alespoň na chvilku zpomalit a prohlédnout si krajinu, stvořit pár fotek, pokochat se.

Ke kempu už to není daleko. I když říkat tomu kemp je trochu nadnesené. U řeky je prostě chalupa, kde asi někdo bydlí, za chalupou je plácek trávy a na něm naše stany. Koupelna je stejně jako včera říční, večeři nám Honza s Tibim uklohní v kotlíku na vařiči. Menu se skládalo z fazolového guláše a chleba. V guláši přeci jen byla trocha masa, takže veganky opět utřely. Není dobré držet humanistické zásady uprostřed divočiny. Chleba tak, jak ho známe my, v Rumunsku moc nevedou. Jejich chleba, to je spíš taková větší veka. Takže guláš s vekou. Větší sek ale kluci udělali volbou nádobí. Horký guláš nám servírovali na plastové talířky, takže kdo viděl slavnou lžičkovou scénu z filmu Pelíšky, tomu je jasné, co se dělo. Když jste nejedli dostatečně rychle, váš nášup skončil v trávě. Nevím, kde udělali chybu… No nic, hlavně, že máme pivko! Navíc Tibi přes den koupil balené vody a každý z nás vyfasoval jednu lahev. Přesvědčili jsme ho, že trmácet se v takovém horku několik dní bez vody vážně není dobrý nápad.

Dnešní trasa: https://mapy.cz/s/14X1g

A ještě nové slovíčko: kuť, v kuti = doma