Noc proběhla v pořádku, k ránu dokonce chvilku svítilo sluníčko, takže jsme se mohli pokoušet usušit stále mokré oblečení z prvního dne. Nicméně nemáme na to celý den a ta chvilka nestačí. Snad zítra. Ranní očistu jsme vyřídili u napajedla pro dobytek a paní domu nám připravila vydatnou snídani, kterou opět absolvujeme na etapy, abychom se vešli ke stolům. Jídlo je tu výborné a nešetří na nás. Co chceme, to si můžeme přidat a ještě si zabalit s sebou na dlouhý den. Kromě slaného sýru, zeleniny a čaje mají vždycky a všude výborné marmelády. Pochopitelně domácí – to už jsou zvyklí turistům zdůrazňovat. Ale zase moc se nacpat taky není dobrý nápad. Dnes nás sice čeká jen „odpočinkových“ patnáct kilometrů do Svaté Heleny, ale i tak to bude záhul. Cesta naštěstí už opravdu není tolik náročná, ani to nejsou ty táhlé kopce nahoru či dolů jako doposud. Spíš jdeme chvilku nahoru, chvilku dolů a to se dá.

Kdo chtěl (a to byli skoro všichni), mohl z cesty uhnout a zajít si asi dva kilometry do jeskyně Turecká díra. V ní údajně Turci zakopali zlatý poklad těsně před tím, než je Rakušané v osmnáctém století z oblasti vyhnali. Je to velká jeskyně, kterou protéká potok, ale mám-li být upřímný, nepatří právě k divácky nejzajímavějším krasovým počinům. Nejsou tu ani žádné krápníky, je to prostě díra. Fajn, že jsem ji viděl, ale jednou bohatě stačilo. Pro geokačery není bez zajímavosti, že na konci jeskyně je prý keška.

Včetně zacházky do Turecké díry nám cesta zabrala celé dopoledne, ba i kousek odpoledne a po jedné hodině odpolední jsme se konečně začali blížit k Svaté Heleně. Poslední kilometry se jdou vyloženě mezi poli, kde se sice majestátně tyčí větrné elektrárny, ale není se kam schovat před sluníčkem, takže ta poslední míle je dosti vysilující. Mimochodem zmíněné větrníky jsou pro místní trnem v oku. Energetická společnost prý levně vykoupila pozemky od starších lidí, kteří si vše nedovedli spočítat, a provozem elektráren údajně narušuje turistickou atraktivnost kraje. Mně osobně větrníky nijak nevadily, naopak zajímavým způsobem kořenily horizont, ale tak já asi nejsem většinový návštěvník Banátu. Polnaté kopečky, sem tam strom, sem tam kus louky, bylo to tu vyloženě nádherné. Už jsem zmínil, že se tu moc není kam schovat před sluníčkem a šli jsme tímto rájem ještě další dvě hodiny než jsme konečně dorazili do hospody U Pepsiho ve Svaté Heleně. Poznali jsme, jak blízko může mít ráj k výhni pekelné. Při příchodu jsme na cestě potkali traktory s valníky a místními lidmi, jak se vracejí z pole. Jistě makali víc než my, ale vypadali, že se snad ani nespotili. Jak to dělají?

Svatá Helena leží asi šest kilometrů od Dunaje, je jednou z nejstarších českých vesnic v Banátu a také tou největší. I když dnes už tu žije jen kolem pěti set obyvatel, bývaly doby, kdy tu žilo téměř tisíc lidí. Je to jediná z českých vesnic, kde jsou dokonce dva kostely.

Strávili jsme tu necelou hodinku a to ve zmíněné hospodě U Pepsiho. Vychlazené pivko, to je přesně to, co teď potřebujeme. Po odpočinku nás kousek od hospody nabral autobus a vyrazili jsme na naši základnu pro většinu ostatních dnů, do hospody U Medvěda v Eibenthalu. Je to odsud asi sedmdesát kilometrů, takže můžeme relaxovat a vstřebávat tu trošku civilizačního luxusu, který teď pro nás autobus představuje.

Po cestě jsme zastavili a do autobusu přibrali skupinu asi dvaceti Slováků, kteří také potřebovali dopravit do Eibenthalu. Zjistili jsme od nich, že jednak se za chvilku máme na co těšit, protože silnice nahoru do Eibenthalu je takového druhu, že řidič jejich autobusu tam nezvládl vyjet a odmítl to dál zkoušet, a kromě toho že se máme na co těšit i pozítří, kdy je naplánovaný výlet na vyhlídku Třaskavec. Podle nich je to děsně náročná cesta zarostlými houštinami, polovina jejich skupiny se tam prý ani nedokázala vyškrábat, ba i jejich průvodce s tím měl problémy. No.. to tedy zase bude něco. Ale upřímně, už se v naší „dospělácké“ skupince zrodil nápad, že bychom jeden den předepsaný výlet vynechali a strávili jej celý v české vesnici. Hlavně proto, že především kvůli vesničkám jsme sem přijeli, ale zatím jsme z nich skoro nic neviděli, jen jsme jimi proběhli v rámci dálkových pochodů. Už to tak vypadá, že si oddychový den uděláme právě pozítří.

Teď už tedy jen dostat se do toho Eibenthalu. Slováci měli pravdu, není to lehká cesta. Obzvlášť ne s velkým autobusem, který je stejně široký jako silnice. V každé zatáčce předek i zadek vyčnívaly za krajnici, čili jsme z oken koukali dolů do strže a doufali, že tam neskončíme. Řidiči si sice museli ukazovat a některé úseky projet doslova krokem, ale nakonec se pochlapili a zvládli nás dostat do cíle živé a zdravé. Děkujeme!

Ocitli jsme se tedy v zemi zaslíbené, U Medvěda. To je ta hospoda s malým penzionkem, kterou si naši průvodci v roce 2007 koupili, zrekonstruovali, a která slouží jako základna pro všechny výlety, které s turisty podnikají. Za hospodou je úzký lán políčka, kde jsme rozbili stany. Jelikož v Banátu roviny prakticky nejsou, je i toto políčko v příkrém svahu, ale kluci tu alespoň několik kousků srovnali a vytvořili tak jakési terasy, na kterých lze stany pohodlně postavit. Kromě toho tu jsou kontejnery na odpadky a asi dvě kadibudky. Zabrali jsme si místa co nejdál od nich, protože je nechceme čuchat tři noci. Každopádně sociální zařízení v podobě sudové sprchy a opravdických toalet a vlastně i zbytek hospody a vesnice je dole pod strání, čili jen dostat se do stanu znamenalo značný výkon a překonání asi desetimetrového převýšení. Jenže rovina tu prostě není.

Zasedli jsme tedy k zaslouženému pivečku, když tu najednou slyšíme: „Večeře, vstávejte, jdeme…“. Dosud jsem myslel, že jídlo se bude servírovat přímo v hospodě, ale evidentně ne. Je potřeba ujít asi sto metrů a tam je domeček, v něm je takový malý sál, v něm asi šest velkých stolů, kam se všichni najednou vejdeme. I tady v Eibenthalu jsou večeře velmi dobré a rozhodně se nešetří. Tady se nám bude líbit.

Při pochodu do jídelny jsme zaregistrovali, že je skoro naproti malinkatý obchůdek. Po večeři jsme jej tedy navštívili, abychom zjistili, že k jídlu nemá kromě různých konzerv skoro nic. Skončil jsem tedy se sladkými balenými croissanty, ale hlavně s vodou. Aspoň tu že mají. Jinak bohužel nešlo platit korunami, jen rumunskými lei. Cožpak o to, v obchůdku bychom to ještě omluvili, ale že ani U Medvěda neberou české kačky, to už nás trochu zamrzelo. Tím spíš, že vám u pultu bez problémů peníze vymění. Jdete si pro pivo, ale nejdřív si musíte vyměnit peníze na lei, aby vám z nich hned nějaké strhli za to pivo. Nechápeme, proč chtějí lidem měnit po troškách, když by mohli přijímat koruny a pak si je v klidu vyměnit najednou.

Ale co, zas tak moc nám to nevadí. Hlavně, že se točí! Jak se pivo Temešvár nedá pít, tak Ursus, který tu mají také, není vůbec špatný. Kupodivu tu mají i kofolu – i když to není přímo original kofola, ale nějaká podobná náhražka. V průběhu večera jsme se všichni vystřídali v sudových sprchách a zaujali místa v hospodě.

Mimochodem stojí za zmínku, že Eibenthal znamená Tisové údolí. Je divné, proč má česká vesnice německé jméno, ale vysvětlení je velmi prozaické. V době založení už kousek výš v kopcích jedna vesnička jménem Tisové údolí existovala. Tady je ale taky spousta tisů, tak jak jinak novou vesnici pojmenovat? Řešením bylo právě použití německého jména. Nic na věci nezměnil ani pozdější zánik původní malé vesničky, jediné tisové údolí je už prostě jednou pro vždy Eibenthal. Ten není ani největší, ani nejstarší z banátských českých vesnic, je ale jednoznačně nejznámější. Každé léto už od roku 2012 se tu totiž pořádá Festival Banát. To je hudební festival, který v Banátu představuje především české kapely a hostům z Česka pak přibližuje Banát, jeho zvyky, obyvatele, přírodu. Na několik srpnových dní se tato druhdy ospalá vesnička promění v útočiště pro asi tisíc pařmenů a pařmenek, v centrum kultury a také obchodu. Místní lidé mimo jiné dokáží udělat marmeládu z jakéhokoliv ovoce a vždy je výborná. A co víc, dovedou jakékoliv ovoce i vypálit a to je pak slivo(/hruško/máto/…)vice!

Naši studentíci si po celém dni vysilujícího pochodu vymysleli bezva hru. Naproti přes silnici je šíleně strmý kopec (co taky jiného, že?), na kterém jsou nahoře vlajky Česka, Rumunska a nápis Eibenthal. Tuto paralelu k slavnému „Hollywood“ prý zbudovali návštěvníci festivalu. No a hra spočívala v tom, že kdo z hospody doběhne až k vlajkám do dvou minut, ten dostane od ostatních pivo. Cena jistě hodnotná, ale při pohledu nahoru na svah mi bylo jasné, že pro mě zcela nedosažitelná. Musím smeknout před těmi několika mladíky, kteří to do dvou minut skutečně vyběhli. Já jsem tedy nehrál, naopak jsem se tentokrát odporoučel do říše snů nějak brzy, protože na mě dolehla únava. Jak už to tak bývá, stejně jsem nemohl usnout. To zas bude zítra den.

Dnešní trasa: https://mapy.cz/s/1iK72

Nové slovíčko: kamín = kulturní dům