Dobré jitro!

Když jsem ráno vyhlédl ze stanu, seznal jsem, že náš dvorní fotograf Kája už nějakou dobu poletuje po přilehlých políčkách a fotí jak ďas. Vyrazil jsem mu tedy na pomoc. Také jsme se dali do řeči s pár lidmi, kteří tu sklízeli kukuřici. Bylo docela zajímavé je sledovat při práci a povídat si o životě v Eibenthalu. Potvrdili nám, že je skutečně potřeba celé dny trávit buď na poli nebo obstaráváním hospodářství, mimo vesnici se skoro nedostanou, ale vlastně ani nemají pro co. Co potřebují, to si vypěstují. Mají několik krav, nějaké to prasátko, drůbež nepočítaně, co zrovna nepěstují oni, to vymění se sousedy a z venku potřebují jen minimum. Vašek, mladík zhruba v našem věku, nám také prozradil, že banátské holky jsou sice krásné, ale většina z nich už bohužel odešla buď do Česka nebo někam jinam (hodně prý do Itálie). Takže je to tu takové smutné.

Ačkoliv je dnes na programu těžký výšlap na vyhlídku Třaskavec, odkud je údajně nádherný výhled do tří světových stran, my se ho nebojíme! Jednak jsme během těch několika dnů prodělali solidní výcvik a kromě toho nikam nejdeme. Rozhodli jsme se, že vyhlídku obětujeme, abychom alespoň jeden den strávili opravdu v jedné z těch českých vesniček. Za tím jsme sem vlastně přijeli, ale dosud bylo jen trmácení po kopcích či kamenech a vesničkami jsme vždy jen proběhli. Dnes tomu tedy bude jinak. Studentíci s dozorem po snídani odjeli a my jsme vyrazili na obchůzku. Super bylo, že ve vesnici zbylo vlastně jen nás pět, takže jsme ji měli sami pro sebe. Nejdřív jsme vyrazili od hospody doleva. Chtěli jsme najít hřbitov a od něj po hřebenu postupně vystoupat na kopec naproti Medvědovi, kde jsou ty dříve zmíněné vlajky. Přímo bychom to opravdu asi nedali. Šli jsme pomaličku, vždyť máme celý den. Mě mrzí, že se nám nepodařilo navštívit kostel. Z venku byl poněkud ponurý, spartánský, tak bych rád viděl, jestli to vynahradí interiér. Bohužel bylo zamčeno a řekli nám, že bychom museli najít kostelnici, která má klíče. No nebudeme nikoho nahánět a pomodlíme se holt jinde. Po cestě jsme obdivovali domečky a klid, který tu panuje. Byl problém vůbec někoho potkat, asi jednou nebo dvakrát nás minulo auto. U hospody Český krajánek jsme narazili na nějakého mladíka a chtěli se ujistit, že jdeme ke hřbitovu správně. Nebožák na nás zíral, jako bychom mluvili svahilsky. Nevěděl, co je hřbitov. Naštěstí jsme si zavčasu uvědomili, že banátská čeština má přecijen určité zvláštnosti oproti češtině naší, a přeložili jsme mu to do jeho mateřštiny – hledáme krchov. Tak sláva, mladík se chytil a my zjistili, že jdeme správně. Za ty stovky let v odloučení se samozřejmě místní jazyk vyvíjel malinko jinak než ten náš, takže některá slovíčka a sem tam i kousky gramatiky jsou jiné. Týká se to především slov, která v době, kdy se tu vesničky zakládaly, neexistovala, nebo se používaly jejich dnes už archaické varianty. Tady archaické nejsou a nová slova se přejímají hlavně z rumunštiny.

Mírným stoupáním jsme tedy nakonec došli až k vytouženému hřbitovu a mohli vzdát úctu bývalým banátčanům. Mají tu neobyčejný výhled a klid. Hroby jsou tu různých druhů, od těch vyzdobených jen jednoduchým křížem bez nápisu až po „výcelůžkové“ rodinné hroby s velkým kamenným náhrobkem. Nejstarší kousek jsme našli člověka, jenž se narodil roku 1836. Jsou tu tedy děti původních osadníků. Přímo jejich hroby jsme neviděli, ale jak už jsem zmínil, je tu spousta takových, které ani nemají cedulku nebo je po těch letech už nečitelná.

Ze záhrobí jsme se vydali na cestu na kopec proti Medvědovi. Studentíci tam včera běhali přímo pod dvě minuty, my si to dnes dáme pěkně v klídku po hřebenu. I tak to nebyla zrovna v pohodě cesta, ale dalo se to zvládnout. Odměnou nám byly super výhledy na celou vesničku. Je to v podstatě jen jedna asfaltová ulice, kolem které jsou rozestavěny domy a hospodářství. Tím vším je zabrané údolí. Z jedné strany, která je strmá, mají lidé své pruhy polí, které obdělávají a pěstují tu, co se dá. Z druhé strany, jež je ještě daleko strmější, se nedá rozumně pěstovat nic, takže se tu maximálně pasou kravky nebo procházíme my. Seshora od vlajek není ani vidět dolů, jak je kopec strmý. Nechápu, jak se sem ti studentíci mohli vydrápat.

Trochu jsme si tu odpočinuli a vypravili se zase druhým úbočím dolů do vsi. Na chvíli jsme spočinuli U Medvěda a odpoledne vyrazili na prohlídku druhé strany vesnice. Silnice z Eibenthalu vede dál až do vesnice Nové Doly (Baia Nouă), kde se každý rok koná hudební festival. My jsme zatím došli jen na kraj Eibenthalu, Nové Doly uvidíme pozítří. Tahle půlka vesničky mi přišla asi ještě malebnější než ta kolem kostela. Domky tu nejsou nalepené jeden na druhém, naopak čím jste dál od „centra“, tím jsou osamocenější a obklopené velkými zahradami. Vypadají jako chatičky. Prošli jsme se tedy na konec světa a zpátky a zase zakotvili U Medvěda.

Už vás to asi napadlo, takže ano, tady trávíme hodně času. Ono totiž v Eibenthale není moc kde jinde ho trávit. Tedy pokud si chcete normálně sednout, ideálně do stínu, a být aspoň trošku mezi lidmi a ne v divočině či někde na kopci. Hospoda U Medvěda je naší základnou, kontaktem s civilizací (je tu elektřina i internet), občerstvovnou (je tu pípa) i finančním domem (mění tu peníze). Pobyli jsme tu i zbytek času, který nám dnes zbýval do večeře. Mezi tím jsme se samozřejmě vystřídali ve sprše, nabili si všechno, co má baterku, a užívali si toho klidu. Za chvíli přijedou studentíci a bude tu zase živo. Jak se blížila večeře a zbytek zájezdu pořád nikde, tak jsme si říkali, že to asi byla opravdu náročná procházka. Že by večeři neodložili a my jsme mohli sníst všechno jídlo, to byla lákavá představa. Nakonec to výletníci stihli skutečně v minutě poslední a my se tak zase budeme muset podělit. Škoda. I přes to, že výšlap na Třaskavec prý opravdu byl náročný, studentíci pořád měli dost energie. Já bych měl na jejich místě sotva sílu zvednout vidličku, kdežto oni vykládali, bavili se a večer seděli v hospodě dlouho do noci. Taky jsme bývali takoví nerozbitní?

Dnešní trasa: https://mapy.cz/s/1iKry

A slovíčko: bilet = jízdenka, vstupenka